Chat

Rametská soutězka- velkolepá perla Rumunska

 Autor: IJ Kish
 Zobrazeno: 27 x
 Přidáno: 03.09.2019
 0 komentářů
Žijete poklidný život, ale máte rádi výzvy? Toto by mohlo být to pravé pro Vás. Krapek adrenalinové dobrodružství s úchvatnou přírodou a zážitky do konce života.

Již jsme v Rumunsku pár dní a po tom, co jsme již zažili nás asi už nic nerozhází a nepřekvapí. Toto jsme si mysleli ještě ráno, než jsme vyrazili na tento výlet. 

Přípravy na cestu i na výlet proběhly jako obvykle. Autem jsme dorazili k vesničce Valea Mănăstirii. Zde jsme nechali auto a vydali jsme se k Rametské soutězce. Nezapomeňte, že pořád máme s sebou naše mimino, které cestování zvládá s přehledem, ale co nás čekalo...no posuďte sami.

Auto jsme nechali u vsi, byť se dalo dojet vyšším autem ještě mnohem dál. Nikde cedule se zákazy vjezdu nestály, ani neležely.

Procházíme po pěkné sjízdné polňačce a obdivujeme okolní chalupy, zahrady a mostečky přes potok. Ale tato cesta po pár kilometrech končí a čeká nás lano a stupátky ve skále, místy jen holá skála s kamennými chyty a hlavně v těsné blízkosti potok. Zatím to vypadá nenáročné, krátké úseky po lanech střídá celkem pěkná lesní cesta, nebo břeh potoka.
Od vsi s námi šla jedna psí tulačka, co vypadala jako menší ČHP. Když ale viděla, že od nás nic nedostane, tak to před lany otočila a šla za dalšími turisty.

Došli jsme k prvnímu brodu, kde jsme se museli opravdu vyzout. Voda byla na boty příliš hluboká v místě úzkého skalního průsmiku. A tím to tak trochu začalo. Už jsme se pak jen vyzouvali a obouvali. Odvážnější šli naboso. A pak jsme viděli i místní, kteří to šli v protisměru pěkně na lehko, jen měli kroxy, nebo neoprenove botky a mobil. My proti nim byli s malým batůžkem se svačinou a vodou na celý den jak z jiného světa. Podle mapy to byl výlet na asi 4 hodiny, no my byli  2 hodiny jen v tom potoce a pomalu se sunuli ke konci soutězky. 

Potok byl místy mělký a široký, zaoblené oblázky masírovaly chodidla, místy byl ale hluboký s velkými kameny, které byly kluzké a nepříjemné na chůzi. 

Mimino celou cestu spalo, nebo se rozhlíželo a spokojeně se neslo.

Jak se blížil konec soutězky, začalo přibývat obrovských balvanů, které se musely přelézat a také odpadků. Každý si dal asi na konci/začátku soutězky svačinu a veškeré petky zahodil do potoka. Byl to smutný pohled. Přitom ve vsích měli kontejnery, nebo klece na plasty. Snad se brzy dočkáme, že i zde odpad zmizí.

Konečně jsme došli na konec soutězky. Došli jsme až ke kostelíčku, prohlédli si osadu Cheia a vydali jsme se zpět. 

Zpět vedly dvě cesty, buď potokem, nebo po skále. Všichni jsme si vybrali radši tu zatím neznámou cestu, než znova brod.

Nejprve jsme pomocí GPS museli najít odbočku, byla velmi nenápadná. Strmá štěrková pěšina mířila do skalního města. Rozhlíželi jsme se, co nám oči stačili a už jsme začínali tušit, co nás čeká. Byly vidět jen hromady ostrých skalisek, zelená vegetace a příkrý svah. Tam někde musí vést cesta. Začínali jsme mít i tušení, že to bude náročnější, než ten potok a stín dole. Zde bylo slunko, teplo a kluzká štěrková cestička se vlnila ve svahu jako horská dráha. Místy bylo lanové jištění, místy byla vegetace, která by Vás nenechala sklouznout, ale místy bylo vidět skoro až do pekla, kam by člověk sjel a ke chycení byla jen stébla trávy. Mimino se zde rozhlíželo, spokojené s výhledem si broukalo a my si přáli aby byl už konec.